Přeskočit na obsah

Ervín Schulhoff

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ervín Schulhoff
Skladatel Ervín Schulhoff a tanečnice Milča Mayerová, asi 1931
Skladatel Ervín Schulhoff a tanečnice Milča Mayerová, asi 1931
Základní informace
Narození8. června 1894
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí18. srpna 1942 (ve věku 48 let)
Wülzburg
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Příčina úmrtítuberkulóza
Místo pohřbeníRuský hřbitov ve Weisenburg v Bavorsku
Žánryopera, klasická hudba, mikrotonální hudba a jazz
Povoláníhudební skladatel, klavírista, choreograf a dirigent
Nástrojeklavír
Členem skupinyLevá fronta
DětiPetr Schulhoff
PříbuzníViola Günther (sourozenec)
Julius Schulhoff (prastrýc)
SídloPraha XIII
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ervín (Erwin) Schulhoff (8. června 1894 Praha[1]18. srpna 1942 Wülzburg) byl československý hudební skladatel a klavírista židovského původu. Byl otcem českého filmového režiséra Petra Schulhoffa.[2]

Ervín Schulhoff pocházel z německy hovořící židovské hudební rodiny. Po matce byl vnukem houslového virtuosa Heinricha Wolfa (18131898) a jeho prastrýcem byl žák V. J. Tomáška, hudební skladatel Julius Schulhoff (18251899). Na pražskou konzervatoř byl přijat již v deseti letech na doporučení Antonína Dvořáka a stal se žákem Jindřicha Kàana. Poté pokračoval ve studiu ve Vídni, Lipsku a v Kolíně nad Rýnem. Mezi jeho učiteli byl i Max Reger. V devatenácti letech získal klavírní cenu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a o pět let později i cenu za kompozici.

Za první světové války bojoval v řadách italských legionářů. Po válce žil Schulhoff v letech 19191923 v Německu. Válečná zkušenost poznamenala jeho pohled na svět i na umění, v Drážďanech se proto připojil k německé levicové avantgardě a založil se svými přáteli-umělci skupinu „Werkstatt der Zeit". Zajímal se o expresionismus a atonalitu, inicioval koncerty představující tvorbu Druhé vídeňské školy. Poté se přidal k berlínskému dadaistickému hnutí vedenému malíři Groszem a Otto Dixem. Z té doby pochází také silné zaujetí jazzem. Inspirovalo jej i dílo Igora Stravinského a po jeho vzoru používal současně postupy impresionismu, expresionismu i neoklasicismu.

V roce 1923 se vrátil do Československa a věnoval se koncertní činnosti a to zejména propagaci nejmodernějších skladatelských směrů. Spolupracoval s Aloisem Hábou na rozvoji čtvrttónové hudby. Stal se klavíristou Československého rozhlasu v Praze, Brně i v Ostravě. Spolu s Oldřichem Letfusem vytvořil klavírní duo, které se zabývalo převážně interpretací soudobé hudby. Kromě toho vyučoval na pražské konzervatoři skladbu.

Ve své tvorbě vycházel z pozdního impresionismu a expresionismu, brzy však získala jeho tvorba experimentální charakter. Jeho díla vynikají pregnantními rytmy a zvukovou barevností. Do jeho tvorby se promítlo i poválečné opojení jazzem, jehož prvky přenesl i do svých vážných skladeb. Stal se významným hostem festivalů Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu.

Ve třicátých letech se Schulhoff pod vlivem nastupujícího nacistického režimu, který kvůli jeho židovskému původu způsobil konec jeho kariéry v Německu, stal vášnivým zastáncem komunistických idejí. V roce 1932 zhudebnil Komunistický manifest a o rok později odjel do Sovětského svazu, kde získal čestné občanství. S tím souvisí i přerod umělecký. Odvrhl všechny experimentální směry a snažil se o hudbu všeobecně srozumitelnou. Výrazem toho je např. Symfonie svobody z let 1940/41.

Neopustil však nikdy jazz. V letech 19331935 hrál v orchestru Jaroslava Ježka v Osvobozeném divadle v Praze a až do roku 1939 i v ostravském rozhlase. Zkomponoval dokonce jazzové oratoriumH.M.S. Royal Oak“ (1930) pro vypravěče, jazzového zpěváka, smíšený sbor a jazzový orchestr. Z tohoto inspiračního zdroje pochází jeho patrně nejznámější skladba „Hot Sonate“ (1930) pro altový saxofon a klavír.

Pamětní deska umučeným skladatelům na pražském Novém židovském hřbitově
Náhrobek na hřbitově ve Weißenburgu
Bysta ve Wülzburgu

Po okupaci Československa v roce 1939 hodlal Schulhoff emigrovat do Sovětského svazu. Během čekání na vízum však byl 23. června 1941, druhý den po napadení Sovětského svazu Německem, v Praze zatčen. Byl deportován do koncentračního tábora Wülzburg v Bavorsku, kde 18. srpna 1942 zemřel na tuberkulózu. Jeho dvě poslední symfonie (č. 7 a 8), na nichž začal pracovat ve vězení, zůstaly nedokončeny.

  • 2 klavírní koncerty
  • Die Wolkenpumpe – písňový cyklus pro baryton,dechové a bicí nástroje na slova Hanse Arpa, Op. 40 (1922)
  • Suita pro komorní orchestr
  • Divertissement pro hoboj, klarinet a fagot
  • Smyčcová kvarteta a smyčcový sextet
  • 3 klavírní sonáry
  • Bassnachtigall, Tři skladby pro kontrafagot (1922)
  • Sonata Erotica pro trubku (1919)
  • Landschaften – Symfonie pro mezosoprán a orchestr, op. 26 (1912)
  • Menschheit – Symfonie pro alt a orchestr, op. 28 (1919)
  1. Matriční záznam o narození a obřízce. www.badatelna.eu [online]. [cit. 2017-06-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-08-15. 
  2. BŘEHOVSKÝ, Mirek. Petr Schulhoff – Osobní životopis [online]. kinobox/fdb.cz [cit. 2015-10-19]. Dostupné online. 
  3. Bařtipán v databázi Archivu Národního divadla
  4. SCHULHOFF, Ervín. Komunistický manifest oratorium pro čtyři sólové hlasy, chlapecký sbor, dva smíšené sobry a velký orchestr dechových nástrojů. Praha: Panton, 1960. 107 s. (česky, rusky, německy, anglicky a francouzsky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Josef Bek: Erwin Schulhoff: Leben und Werk (Hamburg, 1994), ISBN 3-928770-27-6
  • Josef Bek: Erwin Schulhoff: Musik in Theresienstadt (Berlin, 1991)

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]